Moje první „káčka“ a pořádně nabitá – 33 účastníků na soutěži, to jsem nezažil už dlouho. Pořadatelům z LMK Hořice v čele s Petrem Duškem se podařilo uspořádat nádhernou soutěž včetně zajištění excelentního počasí.
Zvednuté „prdelky“ plechových miláčků – každá soutěž začíná stejně.
Velitelské a řídicí centrum…
… i s velitelem (a řidičem).
Výprava z hlavního města.
Honzovi Mlejnkovi jsem měl tu čest napovídat ve finále (ale moc mi to nešlo – BYLI 🙂 jsme až šestí). Ambroska na zemi…
… v ruce (= už ne na zemi, ještě ne ve vzduchu) …
… a v prostředí, v němž se cítí nejlépe.
Ruda s Honzou Mickou se pustili do vývoje a výroby vlastních „vakuově balených“ modelů.
Kam letět – pilot má evidentně jiný názor než pomocník.
Start je ale vždy proti větru.
A tady už je to k zemi jen kousek.
Ruda ve finále (mimochodem důkaz, že Honza Micka je ve finále vždy – alespoň jako časoměřič 🙂 – jeho výrok).
Petr startuje – všimněte si, model svírá s vodorovnou rovinou úhel přibližně 45°.
Petr přistává – všimněte si, model svírá s vodorovnou rovinou úhel ZASE přibližně 45° 😆
„Ulitý“ start? (viz dále)
Nebo jen dobré načasování.
Nevím, kdo to je, ale model je hezký. O moc hezčí než ty „slizké“ kompozity.
Jenom srabi brzdí. Modely ovládané pouze kormidly – a na rozdíl ode mě přistávali bez problémů (i když s „bouchnutím“).
Jednoduchý model (ale mně se moc líbí) pana Kotuly. Dostal se do finále, tam ale řídil cizí éro (znám to z vlastní zkušenosti 🙁 ).
Umýt ruce a spát (pardon, nastupovat 🙂 ).
Dojmy:
Hned napoprvé 15. místo, s malinkou Majnou, slabým motorem a hloupým pilotem – specialisti, styďte se. Dokonce jsem měl i jednu 1000, jsem na sebe hrdý :-). Tedy, ačkoliv jsem si před soutěží říkal, že budu bez ohledu na okolí motorovat vždy 40 sekund, jako obvykle jsem se dobrými předsevzetími neřídil – a dopadlo to špatně. V prvním kole 27 s a nalétáno něco přes 8 minut, ve druhém kole se mi povedla ta 1k, ve třetím přišla „katastrofa“ (v měřítku soutěže), když jsem se domníval, ale nebylo z toho nic (bylo to tak málo, že jsem věřil v cenu útěchy 🙂 – navíc jsem při přistání nakřápl směrovku, takže se ani nedalo letět znovu), a ve čtvrtém letu „na jistotu“ – 52 s motoru! Prima lidi, prima závody.
Tedy, zdá se mi, že své názory na RCEK ani moc měnit nemusím – jsou to ENka: akorát s menším modelem ve větší výšce a 10 minut namísto 6 😀
Trochu mě zarazilo, kolik je opakovaných letů a jak málo je maxim (odhaduji asi půlku). Mám pocit, že motorovat v každém letu třeba i minutu musí zajistit finále. Asi psychologie, vždyť i já jsem si říkal, že budu motorovat déle a vypínal dříve. Moje blbost, příště… I když až to budou dělat všichni… Ten nepoměr mezi motorem a kluzem je prostě příliš velký – 1 sekunda motoru se počítá stejně jako 1 s kluzu, i když 1 s motoru umožní klouzat třeba 20 sekund.
Naproti tomu už si nemyslím (možná je brzo dělat závěry po jedné soutěži), že bůhvíjak záleží na technice. Létaly i dvouservové modely a o svém motoru „chudince“ už jsem se zmínil.
Koncepce kvalifikace a finále je podle mě dost sporná – zdá se mi, že do finále se lze dostat „neriskováním“ a finále je loterie. Navíc dost lidí odjelo již před finále, je to sice neslušné, ale při délce soutěže pochopitelné. Mně by se líbilo létat třeba 3 kvalifikační starty a potom 2 lety finále A, B a C. Zalétali by si všichni stejně, navíc by byly napínavé i ty kvalifikační lety. Třeba.
A poslední připomínka se týká přelétání pracovního času – lidská reakční doba je tak 1 sekunda, bylo dost případů, kdy se přistání zdálo po limitu a bylo uznáno za dobré. Jistě, rozhodčí má vždy pravdu, ale někteří lidé si to berou osobně. Ostatně, to samé platí i o startu (viz fotka výše).
Na soutěži se objevil pan Černý (z RC Revue) a velmi se zajímal o výškové spínače. Brzo budou všechny výšky nad 300 m ilegální, možná by stálo za to omezit v „káčkách“ maximální dobu motoru. O výškových spínačích příště.
Hořičtí, díky za skvělou soutěž. Další RCEK budou v N. Pace za 3 týdny a potom 4. 9. 2010 v Chomutově. Nevím, váhám…
Honza
1.8.2010