Jak už jsem psal, v Manušicích Mig „utrpěl“ útokem na fotografa, který to naštěstí odnesl pouze leknutím. Tato fotografie a dvě další, ještě předhaváriové, jsou právě od Marka, kterému se tímto ještě jednou omlouvám a zároveň děkuji za povolení fotografie zveřejnit.


Já se té letové siluety nějak nemohu nabažit, i když k dokonalosti by bylo potřeba doplnit ještě kanóny, antény a tak.

Když řídím, „čvrtmaketovost“ nevnímám, až z těch fotek vidím, že jde o model 🙂 .

Dále bude následovat pár fotek z opravy, potom dlouhý rozbor toho, co se asi stalo a co jsem z toho vyvodil (teorie 🙂 ), popis zkušebních letů (praxe 🙂 ) a na závěr pár ponaučení.

První škodou byla probořená náběžka.

Zkušenost mě naučila, že je potřeba poškozené části vyřezat a nahradit novou balzou.

Opraveno, obroušeno, potaženo, ještě zbývá přestříkat.

Další byla přelámaná výškovka. Náraz zároveň „natrhl“ spoj směrovky s trupem, ale zejména povolil pájený spoj na spojce mezi polovinami výškovky.

Musel jsem tak chudinku Miga rozřezat, abych se ke spojce dostal. Mosaznou páku připájenou k drátu používám už hodně dlouho, tentokrát spoj povolil. Díly jsem zkusil spájet znovu, ale dvěma kleštěmi jsem je silou utrhl, takže jsem udělal spojku novou. Provedení je snad zřejmé z fotografie, nakonec jsem stejně vše pojistil pájkou. Inu, konstrukční chyba 🙂 .

Chvilku jsem váhal, jestli nemám udělat výškovku celou novou, ale potom jsem si řekl, že to třeba není poslední havárie 🙂 . Do balzy jsem přes zlom ještě vsadil kousek smrkové lišty a poté přelepil papírem.

V průběhu opravy jsem přemýšlel, co se vlastně stalo. Vymyslel jsem následující:

1. K havárii došlo při 7. startu. Při vůbec prvním startu se mi model splašil, ale nějak jsem ho zvládl. Při dalších startech jsem vždy model pořádně popostrčil dopředu. Při tom inkriminovaném vypuštění se model z rukou spíše vytrhl tahem pohonu. Aby si Vláďa nedělal výčitky: (a) požádal jsem ho o pomoc, (b) díky té havárii rozumím dmychadlovým modelům zase o trochu více, což je pro mě důležitější než nějaké opravy (a Markovi se zaplaťpánbůh nic nestalo).
2. Model má tahu na rozdávání, pravděpodobně tah převyšuje hmotnost modelu (výrobce dmychadla uvádí asi 1.6 kg (fyzikům se omluvám za jednotky), kanály něco sežerou, ale 1.3 kg model může stoupat kolmo vzhůru). Kormidla ale nejsou ve vrtulovém proudu, takže pokud model „neletí“, je neřiditelný.
3. Trajektorie modelu po vypuštění (ale i po letu v natažení a náhlém přidání plynu, jak už jsem si vyzkoušel) je takový půlpřemet s neustále se zmenšujícím poloměrem.
4. Osa tahu je pod těžištěm. Když podepřu model v poloze křídlem dolů, odhaduji, že je těžiště tak 3 cm nad osou trupu. Když tedy model „neletí“ (čímž se zde rozumí i velmi malá rychlost), tah se snaží model převrátit na záda.
5. Šípová křídla při přetažení ztrácejí vztlak nejprve na koncích (a s přemáháním se zdržuji vysvětlení proč 🙂 , možná v nějakém dalším článku). Při zrychlování křídla se tedy vztlak začne nejprve objevovat u kořene, který je ale výrazně před těžištěm, takže se snaží model také obrátit na záda.
6. Takže vysvětlení chování mám – po přidání plynu při malé rychlosti nestačí aerodynamické síly zkrotit tah motoru. Osa tahu pod těžištěm zvedá čumák modelu nahoru, zároveň model zrychluje. Tím začne křídlo vytvářet vztlak, ale rovněž před těžištěm, což způsobuje další zvětšování úhlu náběhu.
7. Když jsem dospěl až sem, začal jsem zkoumat, co s tím. Byl a jsem si jistý, že pomocí mírného „ručního“ urychlení s polovičním plynem mohu Mig bezpečně odstartovat. Také jsem věděl, že mohu zkoušet v bezpečné výšce chování při přetažení, že nemusím riskovat nízko nad zemí a při hodu. Možná opatření jsem vymyslel dvě – posunutí těžiště dopředu a zvednutí obou křidélek.

Mig po opravě připravený k letu. Záplaty na pravém křídle a levé VOP jsou zřetelné 🙂 .

Tedy, nefunguje ani jedno 🙂 , ale chování modelu bez zajímavostí není:

1. Nejprve jsem letěl s původní polohou těžiště. Po opravě trochu „ztěžkla“ záď, takže jsem posunul baterii asi o 1 cm dopředu (už se nevejde pod kabinu, leda za použití trochy násilí 🙂 ). Start byl normální, při přetažení model začne houpat, až nakonec skloní příď a „vypadne z poláry“. Když se, ještě před pádem, prudce přidá plyn, předvede naprosto spolehlivě polopřemet (popis viz výše) na záda, průměr obratu odhaduji na 3 až 5 m. Když plyn neuberu, někdy spadne do vývrtky, když uberu, přejde do střemhlavého letu, který lze snadno vybrat.
2. Na druhý let jsem model dovážil asi 25 g olova, tj. těžiště se posunulo asi o 5 mm dopředu. S nastavenými výchylkami model prakticky nejde přetáhnout! Ona nová ovládací páka je delší než byla ta stará, výchylka výškovky nahoru je asi 6 mm, ale modelu se skutečně „upadnout“ nechce. Těžiště jsem měl tedy původně spočítané přesně 🙂 . Při přidání plynu ale provede úplně to samé – převrátí se na záda. Akorát pád do vývrtky jsem neviděl, Mig vždy přešel „pouze“ do střemhlavého letu.
3. Při dalším startu jsem zkoušel zvedat křidélka. Model se nechá zřetelně natáhnout více, převrácení na záda pod plynem je ovšem ještě rychlejší, protože model letí pomaleji. Zvedat křidélka na přistání jsem ještě nezkoušel.
4. Z pomalého letu se model dá vždy vyvést pomalým a plynulým přidáváním plynu.

Bylo to zajímavé dopoledne, ale ode dneška už s Migem budu létat jen „rychle“, už mám těch pádů a vývrtek dost 🙂 . Olovo jsem nakonec do modelu zalepil nastálo, za normálního letu ničemu nevadí a zvýšená odolnost proti přetažení se může někdy hodit. A také mohu případně použít i jinou baterii.

Jiné opatření, než je při pomalém letu pomalé a plynulé přidávání plynu, jsem nevymyslel. Snad to bude stačit 😉 .

Že jsou EDF zajímavým odvětvím modelařiny, jsem tušil, že ale to překvapení bude až takové, mě trochu zaskočilo. Takže ještě jeden seznam poznatků a doporučení pro příště:

Konfigurace modelu by měla být taková, aby osa tahu procházela těžištěm. Tedy, ona má podle mě stejný problém většina EDF modelů, ale protože mají buď mnohem menší poměr tahu ku hmotnosti, nebo startují jinak než z ruky, nedostanou nikdy příležitost se projevit. Buď by měla být baterie na spodku trupu, nebo alespoň rozdělená na dvě části umístěné po stranách.

Asi nemá cenu honit se za výkonem. Tedy, pan Hacker na stránkách doporučuje, že pro modely tryskových letadel 1. a 2. generace stačí poměr 0.5. Asi ano, většinou létám na 1/3 až 1/2 plynu. Na plný plyn jsem snad ještě neletěl déle než 3 sekundy, jinak by model zmizel „pryč“. Na druhou stranu je výkonová rezerva velmi příjemným bonusem.

Sbohem „devatenáctko“, „súčka“ a podobná „zvěrstva“ s hodně šípovými křídly. Mig-15 má šípovitost 35° a podle mě je vliv šípu na letové vlastnosti na mezi snesitelnosti. Například se s ním nedá normálně přistát, vždy je to pěkný fofr. Model s ještě více šípovým křídlem by musel být o hodně lehčí a asi i mít klapky. Nevím, možná něco přehlížím, ale zatím jsem si dal závazek, že má příští předloha bude mít přímé křídlo; nakonec, že by se EDF model někdy byť jen přiblížil k Mach 0.8, nehrozí ani náhodou 🙂 .

Na stránkách RCGroups věnované stavbě vlastních EDF modelů končí, co jsem si všiml, skoro každé vlákno havárií. Podle mě je to tím, že předloha a vzor se rozcházejí už moc. Pokud někdo staví dvouplošník, stačí velký vzor jen příslušně zmenšit a model v podstatě nemůže neletět. U moderní stíhačky může být maximální rychlost modelu pod (maketovou) pádovou rychlostí předlohy, takže jednoduše kopírovat nelze.

Modelařina je krásná a mě toto objevování moc baví (i když si myslím, že objevuji už objevené, jen nejsem schopen toto již objevené nikde objevit 🙂 ).

Honza
11.6.2019