Létat termiku v listopadu? Ale jo, když je hezky, proč ne. O letošní již šesté Manušické soutěžičce rozhodl Vláďa na základě aktuální předpovědí počasí ve středu a trefil se úplně přesně – polojasno, větřík jen mírný, stoupáků a klesáků nepočítaně 🙂 .


Kvůli obvyklé mlze naplánoval pořadatel začátek až na 11. hodinu, ale už v 10:45 se dalo pilně trénovat.

Hedvika odjela na Moravu, tak jsem musel zaskočit já – ne nebojte se, koláčky jsem nepekl sám, nýbrž koupil v pekárně 🙂 .

Nástup s dlouhými stíny, dny jsou i začátkem listopadu velmi krátké. Nás pilotů bylo sedm, plus dva „čumilové“, kteří už si příště snad přivezou i eroplány 🙂 . Formát tradiční manušický – po třech kolech buřty a rozdělení na „elita“ a „jelita“, po 5. kole ještě jedno přeskupení.

Fotek mám nějak málo a ošklivých, ale abych si udělal mohl z pana továrníka legraci to stačí 😀 . Takové normální předkláněcí přistání, to šlo 😉 …

… zvykovým právem je zavedené, že při přistání mimo letiště zajišťuje donášku pomocník. Tady se Michal rozběhl pro model, ten ale odmítal přistát …

… nakonec ale gravitace přeci jen zvítězila a pomocník se mohl s modelem vrátit na základnu …

… o půl hodiny později už nebyl spěch, let se počítal 🙂 .

Mimo létání Vláďa stíhal i zapisování a organizaci, má můj obdiv.

Karel v kšiltovce od Ferrari už mě asi příště za pomocníka chtít nebude, zkazil jsem, co se dalo 🙂 . I při donášce modelu z pole mi rychle došel dech, takže jsem se vrátil pozdě, do konce pracovního času zbývaly sotva dvě minuty.

Nejlepší buřty jsou v Manušicích. To je axiom, ten se nedokazuje 😀 . Dřevo přivezl Ivo po dohodě s Alešem, paráda.

„Kulíšci“ letěli celkem 4x proti sobě, což byla celkem klika, protože Ivo je těžko k poražení…

… tedy když se nezaplete s ohradníkem (vím, „novinářská hyena“ 🙂 )…

… zatímco Jenda létá sám „pouze“ výborně a když jej naviguje táta, tak ještě o kus lépe.

Moc rád jsem kluky zase viděl. Parta okolo soutěžiček je naprosto úchvatná, kdo to nezažil, neuvěří.

Od Jirky jsem dostal lekci, kterou budu zase dlouho zpracovávat. Ve druhém kole mi jako pomocník ušetřil výlet do pole, když mě donutil vytočit stoupák, který jsem vůbec neviděl. Píšu to pořád dokola – když létám sám, mám vždy 1000, až když mám k dispozici srovnání, buď od pomocníka nebo od ostatních modelů ve vzduchu, vidím, co vše se ještě musím naučit.

Jirka své „RCEVéčko“ pořád ještě ladí, i když tedy já už nechápu, co na něm chce ještě vylepšit. Model je to nádherný a létavý „už teď“ 🙂 .

Aleš chtěl soutěž vzdát ještě před začátkem kvůli problémům se „spojením“. Nakonec jej „zachránil“ Karel zapůjčením Altisu. S novým vysílačem Jeti se pilot bude ještě nějakou dobu sžívat, vypínat motor v 70 m bylo v tuto sobotu přinejmenším nerozumné 🙂 .

No a to je všechno – výsledky úplné v PDF. Za mě by mohla být Manušická soutěžička každý týden, jak moc rád tu partu mám (zvlášť když mě nechají vyhrát 🙂 ).

Ke svým výkonům mám jen dvě poznámky – před soutěží jsem zamkl optimismus do schránky v autě, při „zalétávání“ šlo totiž plný čas nalétat z 50 m, to člověka vždycky tak nějak vyprovokuje to zkusit i naostro. Před posledním letem jsem nakoukl do výsledků a naprosto ztratil zájem, kolo jsem odletěl s opakováním tak nějak do počtu. Všechno je to v hlavě 😉 .

Kluci, nejen manušičtí, dík za hezkou sobotu a doufám, že se do konce roku ještě alespoň jednou uvidíme.

Honza
6.11.2021