Na soutěž F5L do Staňkova jsme se vypravili už v pátek navečer. Cesta to byla pamětihodná, v Mladé Boleslavi průtrž mračen, že se dalo jet maximálně čtyřicítkou, Praha beznadějně zasekaná 🙁 , naštěstí jsme nespěchali. Na letišti nám slečna pilotka Maruška otevřela důvěrně známý pokojík, ráno nás vzbudil ptačí koncert 🙂 .


V noci přešla fronta, za ní foukal západní vítr 5-6 m/s a po obloze se honily mraky, prostě letos tradiční „reskové“ počasí. Postavení stanu bylo pro sehranou partu pořadatelů … jen celkem malým oříškem 🙂 .

Foukalo, sluníčko nesvítilo, pomohl až velrybí tuk 🙂 …

… nebo URNA kukla.

Místní jsou ale na povětří zvyklí. Pořadatel zajistil časoměřiče, ti pro změnu dávali před letadly přednost autíčkům.

Startér František si také nezalétal. Kluci díky moc, že jste s námi vydrželi.

Nástup s modely před soutěží (rozklikněte pro zvětšení)- Pilotů je na fotce 14 …

… Jirka Š. svůj model rozbil ještě před soutěží 🙁 . Velkou výhodou RESek je skladnost, do krabice se vešla i svačina.

Tito dva za všechno mohou 🙂 . Za dobrou náladu, za perfektní organizaci i za bezproblémové soužití s „dospělými“ piloty.

Při zápisu dostal každý pilot záložku, vybral jsem si tu s Bristol Blenheimem (Hedvika mě sledovala 🙂 ). Létali jsme ve třech skupinách šest kol (tj. jedno se škrtalo).

Odposlechnuto (Gejza měl telefon nahlas):
Ženský hlas: „Hlavně to nerozbij!“
Gejza: „Už se stalo“.

Porucha nebyla vážná, model létal i pod odpolední modrou oblohou.

Karel startuje do třetího pokusu v prvním kole. Flatrující plovoucí výškovka znemožňovala let do dálky proti větru …

… do pozdějších kol proto nasadil „lehouška“.

Bouraček a technických problémů bylo poměrně dost. Richard letěl dvě kola, opravu upadlé směrovky si nechal raději na doma a ze soutěže odstoupil 🙁 .

Štěpán byl vysmátý …

… měl mechanika 🙂 . Bylo to jen uvolněné servo.

Jak mohl v tom větru přelétnou bod 🙂 ?

Tatínek Pavel si vylétal stupně vítězů …

… i když bez šrámů se to neobešlo – balza se ale štípe „logicky“, opravu nebude složitá.

A teď něco úplně jiného: přistávající místní Faeta…

… a ve velké výšce Typhoon. Bojoval statečně s protivětrem, ale moc mu to nešlo (pokud necouval, tak dopředu určitě neletěl 🙂 ).

Většina letů probíhala podle následujícího scénáře:
První fáze: na motor co nejvíce dopředu.
Druhá fáze: „poštolkování“ zpět k bodu.
Pokud se cestou vyskytla nějaká bublinka, bylo hříchem ji nevyužít. Zde se sešly modely Honzy F. a Valdy K. (myslím).

V pracovním čase bylo možné stihnout i tři lety. Někdo je se svým výkonem spokojený a nechává si jej zapsat, jiný si to jde „hodit“ ještě jednou.

Ivoš byl jmenován sportovním komisařem, navíc „pomocníkoval“ Jirkovi V., jehož model se mi povedlo zachytit …

… při střemhlavém letu …

… následovaném útokem na pilota …

… nakonec dobrý, zapiš to!

Láďa se věnoval více mládeži než …

… své Sambě. Přesně toto z něho dělá perfektního trenéra, i když shání někoho, komu by trenérské veslo vrazil 🙂 .

Soutěžní lety následovaly jeden za druhým, bez plánovaných přestávek (neplánované byly, ale vždy jen na nezbytně nutnou dobu), pilot byl rád, že na chvíli sedl 🙂 .

Je zajímavé sledovat návyky pilotů z gumicuků, ani elektru si pilot nechce házet sám …

… i když jak který, někteří již degenerují 🙂 .

Soustředění vpravdě pekelné.

Všech 6×3 = 18 letů jsme stihli asi za 4 hodiny. Mám RESky rád, protože „nelétají“. To je ale zároveň jejich největší nevýhoda, v počasí, jaké panovalo v sobotu ve Staňkově, byl každý let bojem, který si pilot příliš neužíval. Počasí ale poručit neumíme a bylo pro všechny stejné.

Výsledky jako fotka a úplné na Stoupáku. Diplomy od Ládi a víno ze Sovína, krásná tečka.

Po soutěži jsme se sešli „na kafe“. Ve Staňkově jsme byli potřetí a rádi přijedeme i příště. Parta okolo Jirky a Pavla je neskutečně pohodová. Díky, kluci!

Ještě bych měl napsat odstavec o svých výkonech a dojmech, ale ještě jsem nestáhl ani data z výškoměru. Byli jsme létat Manušickou soutěžičku, mám pro dnešek dost 🙂 .

Honza
23. 6. 2024